Týden čtyřicátníků

Tento víkend končí týden, který může být inspiračním životabudičem čtyřicátníkům. Ono se tedy až tak nic extra zvláštního nestalo. Jen někteří jedinci dokazují, že všechno je jen "v hlavě". A nemůže být v tomto týdnu řeč o nikom jiném než o Jardu Jágrovi a Lanci Armstrongovi. Asi zbytečné něco psát o Jardovi. Na světové špičce se v tom co dělá drží už neuvěřitelně dlouho a přitom mu tento týden 15. února bylo čtyřicet.

Baví mě, když se ho novináři ptají jak to dělá ... a čekají nějakou senzaci ... a vtipálek Jarda nechce kazit legraci a tak říká, že během zápasu pije CocaColu bez cukru. Pravda je ovšem taková, že Jarda trénuje ještě když už ostatní spí. Po zápase se jde projet na kole, aby nezlenivěl. Nepije alkohol. A spousta dalších věcí. Takže zázrak se nekoná, prostě to je vydřený. Ale to nikoho moc nezajímá, dnešní doba miluje zázraky :-).

No a čtyřicátník Lance se tento týden blejsknul na triatlonu. Skončil tedy "až" druhý. Což mají triatlonisti kliku :-), pokud si chtějí uchovat nějakou vážnost :-). No ale bez legrace, opět ukázka přístupu k tréninku. Prostě se to musí vydřít. A kdo neví, že má Lance skutečně brutální tréninkovou morálku, tak jen pro představu ... Vyhrál několikrát Tour de France. Ale v rámci přípravy se nijak extra nevěnoval jiným závodům. Drtivá většina cyklistů se dokáže na závody dobře připravit jen pokud závodní intenzitu ladí na jiných závodech.

A kdo závodí, tak ví jak to bolí a taky ví jak těžko se něco podobného dělá dlouhodobě jen na tréninku. Opět to je jen v hlavě. No a proč o tom píšu? Jeden "člověk" (nechci to nějak popisovat kdo a kde to říkal) si mi ztěžoval jak už je fyzicky out a jak rád by sportoval, ale věk mu už to moc nedovolí (má pár let do čtyřiceti). Ono asi nejde o stáří těla, ale o stáří mozku, jsem si z toho pro sebe odvodil takový poznatek. Ale možná nic světoborného, možná jde jen o lenost a o to, že doufá v zázračné působení CocaColy bez cukru.

Lada J.

Hon na čarodějnice a černokněžníky

"Mám rád" politické řeči o tom, že sport není politický. Ať chceme nebo ne, sport byl, je a vždycky bude vláčený nějakým fenoménem své doby. Já osobně za svůj dosavadní život pamatuji takové tři zásadní etapy. První etapa je "studená válka". Sportovci a sportovkyně podávali výkony jako terminátoři. Na všech stranách fronty (jak fronty dělnické, tak té imperialistické) se dělalo vše pro to, aby sportovec/kyně z jejich tábora byl/a ten NEJ. A tak co bylo třeba, to bylo k mání. A dost často to šlo až za hranice lidskosti, o hranicích sportu nemůže být ani řeč. Po pádu komunismu ve východním bloku byla celkem uvolněná atmosféra a tak se vyzradilo kde co a na povrch vyplavalo různé sviňstvo. Nepochybuji o nekalých praktikách v táborech "imperialismu", ale odtamtud se člověk nic nedozví. Tajemství jsou střežená kontinuálně, neb se tam žádný společenský systém nerozpadl a tak se přece nebude kydat hnůj veřejně. Další etapou je doba "vakua", když studená válka postrádala na intenzitě a přitom ještě východní blok dožíval. Po světě (na obou stranách) běhalo bez práce dost "sportovních doktorů" s kufry, které byly pro mnohé "pandořina skříňka" a pro jiné "dar z nebes". Je to období, kdy si sprinter Kanady "vzal" steroid tak amatérsky, že blběji by to snad neudělal se svým koněm a ani průměrný vlastník stáje. Bylo to období, kdy dopingové skandály střídaly jeden druhý. A onen sprinter, nejslavnější ze všech této etapy dnes radí jak sportovat a nedopovat. A nyní tu máme třetí etapu, etapu aktuální, a nazval bych ji "totální běsnění". Žijeme aktuálně v době, která je postižena obdobím, které jsem výše nazval druhou etapou. Jakýkoli náznak dopingu je trestán pro sportovce téměř likvidačně. A k tomu všemu se přehnaně řeší potyčky mezi sportovci kolektivních sportů, nebo i jen jejich slovní výměny. Ať chceme nebo ne, sport je novodobá podoba gladiátorského zápasu. Nevadí že se v něm nezabíjí. Je to podobně vyhrocené, každý ze sportovců tam nechává duši. Nedělají nic jiného než to, že se připravují mnoho stovek hodin a je logické že v den "D" a hodinu "H" prostě "fungují jinak". Trénink není nic jednoduchého, stálá "jízda po hraně únosnosti organismu" a bez potravinových doplňků se to snad nedá ani přežít. A občas do toho výrobce přidá i to co by neměl, aby měl spokojené klienty z řad amatérů. Amatéři dělají obrat, tak jim dodat "zázračný" preparát není na škodu. Navíc sportovec se už bojí najíst i v restauraci a napít se z lahve, kterou si sám nenamíchal. A proč? ... Když během 8 dnů udělají Sáblíkové 6 krevních odběrů ...???... je nutné ještě něco vysvětlovat? Je mi líto Alberta Contadora. Nikdo jiný než on, maximálně jeho lékař neví jak to ve skutečnosti bylo. Ale takovýto způsob řešení mi přijde tak trošku na hlavu. Sport potřebuje podporu a propagaci, hlavně v době, kdy obezita zažívá rozmach jak nikdy. Děti soutěží v olympijských sportech na počítačích . Dospělá populace je upnuta na honbu za lepším životem reprezentovanou životopisem nabitým zastávanými posty bez popisu dosažených výsledků. Verdikt považuji za naprosto bezhlavé rozhodnutí, jen aby se nějak rozhodlo a ta doba, po kterou to řešili ... to hovoří za vše. Nejsem fanoušek Contadora, přesto jsem na jeho straně ... dnešní sport je dost často populismus bez koncepce. Jediný kdo tam drží koncepci jsou sponzoři a lidi sponzorům odpovědní. Viva Contador.

Lada J.

Je větší lepší?

Otázka, kterou si mohou bikeři klást hned ze dvou důvodů :-). Z kolika důvodů si ji kladou bikerky nevím, nikdy jsem se jich neptal. Ale pro bikery mám dobrou zprávu ... na jednu ze dvou základních otázek je vcelku jasná, vědecky podložená odpověď. Ostatně, bikerky z toho mohou také čerpat ponaučení a případné příčiny nedostatečné spokojenosti s klidem hledat jinde. Ale co druhá základní otázka týkající se velikosti? 26 nebo 29? Je mi to jasné, pořád bude stejná skupina lidí říkat, že jde o největší bublinu v dějinách MTB a druhá skupina tvrdit, že větší líp jede. A pak ty mraky řečí ohledně individuálního nastavení, fyzických možnostech, kadence šlapání, 3 nebo 2 převodníky ... Šmarjááá, ještě že nejsou všechny ženský jedné velikosti, to by byla nuda ... A je super, že ani MTB už není ta nuda, kdy všechna kola byla v podstatě stejná a výrobci museli vymýšlet aspoň něco, čím se jejich kolo liší od konkurence a tím zaujmout. Tak třeba u fullů má jeden nejcitlivější pružení na světě, jiný má nejsofistikovanjěší pružení na světe, další má pružení s nejširší škálou nastavení ... No a ve výsledku je skoro všecko stejný, ne vizuálně, ale funkčně se to nijak zázračně neliší (u renomovaných výrobců), prostě to funguje tak, že to pruží a tlumí a moc se to nemíchá do šlapání. Takže vítám "další rozměr", konečně si člověk může vybrat ... a né furt ty stejný amarouny ...

Lada J.

Fotbalová dieta: Hranolky nebo perník?

Pavel Horváth je můj oblíbenec. To proto, že po vylosování soupeřů Plzně do základního kola ligy mistrů prohlásil, že se těší jak si zahraje se soupeři, které zná jen z televize. A že budou hrát hlavně tak, aby si to užili a aby si to užili fanoušci. Fandím mu taky proto, že když zahraniční novináři komentovali jeho postavu (mírně neatletickou-ve smyslu vrcholového sportu), tak řekl, že se nebrání tataráku a že si rád dá kde co. Zahraniční novináří si z něho dělali legraci, že vypadá jako kdyby se stravoval u Mekáče. Takže si u mě získal další body tím, že u Mekáče si hranolky vyzkoušel prodávat (foto: McSport).
Ale tento týden jsem maličko zmatený. Tak jaká je ta správná fotbalová dieta? Horváthovy hranolky, nebo Bystroňův perník? Ale co teprve mládež, které je teď fotbal prezentován v rámci kampaně boje proti obezitě? Aby si předkládaný vzor ve fotbalu mládež nevysvětlila například takto ... děti nekupujte drogy ... hrajte fotbal, buďte slavní a budou vám je dávat zadarmo.

Lada J.