Hon na čarodějnice a černokněžníky

"Mám rád" politické řeči o tom, že sport není politický. Ať chceme nebo ne, sport byl, je a vždycky bude vláčený nějakým fenoménem své doby. Já osobně za svůj dosavadní život pamatuji takové tři zásadní etapy. První etapa je "studená válka". Sportovci a sportovkyně podávali výkony jako terminátoři. Na všech stranách fronty (jak fronty dělnické, tak té imperialistické) se dělalo vše pro to, aby sportovec/kyně z jejich tábora byl/a ten NEJ. A tak co bylo třeba, to bylo k mání. A dost často to šlo až za hranice lidskosti, o hranicích sportu nemůže být ani řeč. Po pádu komunismu ve východním bloku byla celkem uvolněná atmosféra a tak se vyzradilo kde co a na povrch vyplavalo různé sviňstvo. Nepochybuji o nekalých praktikách v táborech "imperialismu", ale odtamtud se člověk nic nedozví. Tajemství jsou střežená kontinuálně, neb se tam žádný společenský systém nerozpadl a tak se přece nebude kydat hnůj veřejně. Další etapou je doba "vakua", když studená válka postrádala na intenzitě a přitom ještě východní blok dožíval. Po světě (na obou stranách) běhalo bez práce dost "sportovních doktorů" s kufry, které byly pro mnohé "pandořina skříňka" a pro jiné "dar z nebes". Je to období, kdy si sprinter Kanady "vzal" steroid tak amatérsky, že blběji by to snad neudělal se svým koněm a ani průměrný vlastník stáje. Bylo to období, kdy dopingové skandály střídaly jeden druhý. A onen sprinter, nejslavnější ze všech této etapy dnes radí jak sportovat a nedopovat. A nyní tu máme třetí etapu, etapu aktuální, a nazval bych ji "totální běsnění". Žijeme aktuálně v době, která je postižena obdobím, které jsem výše nazval druhou etapou. Jakýkoli náznak dopingu je trestán pro sportovce téměř likvidačně. A k tomu všemu se přehnaně řeší potyčky mezi sportovci kolektivních sportů, nebo i jen jejich slovní výměny. Ať chceme nebo ne, sport je novodobá podoba gladiátorského zápasu. Nevadí že se v něm nezabíjí. Je to podobně vyhrocené, každý ze sportovců tam nechává duši. Nedělají nic jiného než to, že se připravují mnoho stovek hodin a je logické že v den "D" a hodinu "H" prostě "fungují jinak". Trénink není nic jednoduchého, stálá "jízda po hraně únosnosti organismu" a bez potravinových doplňků se to snad nedá ani přežít. A občas do toho výrobce přidá i to co by neměl, aby měl spokojené klienty z řad amatérů. Amatéři dělají obrat, tak jim dodat "zázračný" preparát není na škodu. Navíc sportovec se už bojí najíst i v restauraci a napít se z lahve, kterou si sám nenamíchal. A proč? ... Když během 8 dnů udělají Sáblíkové 6 krevních odběrů ...???... je nutné ještě něco vysvětlovat? Je mi líto Alberta Contadora. Nikdo jiný než on, maximálně jeho lékař neví jak to ve skutečnosti bylo. Ale takovýto způsob řešení mi přijde tak trošku na hlavu. Sport potřebuje podporu a propagaci, hlavně v době, kdy obezita zažívá rozmach jak nikdy. Děti soutěží v olympijských sportech na počítačích . Dospělá populace je upnuta na honbu za lepším životem reprezentovanou životopisem nabitým zastávanými posty bez popisu dosažených výsledků. Verdikt považuji za naprosto bezhlavé rozhodnutí, jen aby se nějak rozhodlo a ta doba, po kterou to řešili ... to hovoří za vše. Nejsem fanoušek Contadora, přesto jsem na jeho straně ... dnešní sport je dost často populismus bez koncepce. Jediný kdo tam drží koncepci jsou sponzoři a lidi sponzorům odpovědní. Viva Contador.

Lada J.